Hned po příletu jsme se vypravili do místa, kde jsme chtěli strávit první noc tohoto měsíc dlouhého noclehového utrpení. Terén byl velice nenáročný, dalo by se říct až letištně plochý.. Ani to nás nepřesvědčilo jít na místo určení pěšky a hned u letiště jsme začali pilně stopovat. Po asi dvou minutách dlouhém hadovi aut, z nichž ani jedno na zdvižený palec nereagovalo, jsem začal proklínat všechny, kteří trvdili, že na Islandu je stopování hračka. Byla to taková ta první nedočkavost, kdy každého, kdo projede kolem probodáváte pohledem, dokud si nezvyknete, že prostě neexistuje země, kde jsou všichni lidé křesťansky milosrdní.

Po asi půl hodině jsme zkusili změnit místo stopu o kousek dál, což zřejmě mělo kýžený efekt a po chvíli nám zastavil pohodovej kluk, ze kterýho vypadlo, že se v našem cílovém městě narodil. Chtěl po nás, ať zkusíme vyslovit jeho jméno, kterému se naše marné pokusy mohly přiblížit asi jako tučňák rovníku, ale i tak obdivně pokýval hlavou. Po několika dalších islandských slovních jazykolamech nás vysadil přímo v našem kempu. 

Zde jsme si koupili místo pro stan a začali stavět nově pořízenej kousek. Už jsme ho měli skoro postavenej, ale nebyla by to sranda, kdyby všechno fungovalo. Poslední příčná tyčka byla moc dlouhá a nedala se na stan přidělat. Nevím, jak se tohle může stát, ale každopádně jsme si museli nějak poradit a tyčku nechali tak pofidérně trčet pod plachtou. 

K naopak příjemným zjištěním se přidal objev vedle položeného hřiště s výhledem na moře... Naštěstí jsme se díky Honzově zkriplenosti mohli jenom koukat jak si malí kluci kopou na nejskvělejší bránu, co jdem viděl. Aspoň ten výhled stál za to.. 

Dnes nás čekal jen přesun do dalšího kempu přes pár zajímavosti seskupujících se do tzv. Golden Circle, což obnášelo ujet asi 160 km. To by bylo ok, kdyby jezdilo dostatek aut. Do Reykjavíku nás vzala milá paní se synem, kterýho donutila nám v pekařství koupit svačinu, což našim prázdným žaludkům výrazně prospělo. Tam jsme si samozřejmě chytře nenakoupili žádný jídlo, protože jsme ho měli podle nás dost a vyrazili na další stop. Ten už nešel úplně podle našich představ.. 

Na benzínce nám zabrala místo další stopařka.  Tak jsme z dlouhé chvíle dali PUBG na mobilu a čekali, až holku někdo nabere. Samotný holce to šlo hladce a tak po pár killech odjela. Pro dva kluky už je stop výrazně obtížnější. Nakonec se nad námi smiloval jeden ostrej pán s tím, že na tomhle místě bychom sotva něco stopli. Z jeho pohledu bylo lepší stopovat uprostřed ničeho na rovný silnici, na který nás taky vysadil.. To, že tam fouká jak hovado mu asi nevadilo. Aspoň jsme si mohli vyfotit vedle se pasoucí poníky. 

Dalším dopravcem pro nás byl malý thajec kterej mluvil anglicky asi jako Honza po osmi pivech. To nám ale vůbec nevadilo a nechali jsme se hodit na první zastávku, což byla hranice pacifické a euroasijské litosferické desky. Ve skutečnosti to vypadá jako by někdo rozlomil celej ostrov vejpůl a pak se ho snažil přilepit vteřiňákem zpátky k sobě. Bohužel jsme se nemohli moc kochat, protože thajec se nabídl, že na nás počká na parkovišti a my si u něj chytře nechali všechny věci a šli se kochat výhledem. Pak už jsme jen doufali, že neuvidíme naše bágly ujíždět na korbě jeho pickupu někam pryč. Naštěstí zodpovědně počkal a my vyrazili směrem ke gejzirum.

Tam jsme se dostali po dalších pár stopech. Na to, že to má být jedno z nejnavštěvovanějších míst na Islandu, to takovej zázrak nebyl. Ale i tak jsme se nadchli pokaždý, když proud páry a vody vystřelil asi do 15 metrů do vzduchu. Zajímavý, co příroda někdy dovede.. 

Odtud už jsme šli do kempu pěšky, protože to bylo jen pár kilometrů. Kemp byl na nás trochu moc luxusní, domácí burgery, pizza a takový věci , takže na nějaký jídlo jsme si nechali zajít chuť a zalezli jsme rovnou do stanu. Při stavení se mi aspoň podařilo tyčku narvat na svoje místo hrubou silou, tak teď už jenom doufat, že to vydrží. S pocitem zadostiučinění jsme záleží do stanu a chtěli završit den sušeným masem. Tak jsem začal hledat v krosně, hledám dál a dál... A pořád nic. Maso zmizelo. Maso, se kterým se Honza dve hodiny prcal, aby ho nakrájel a naložil bylo fuč. Super pocit, že jediná skvělá věc, na kterou jste spolíhali při cestě, že dodá energii, najednou není. A to ještě bylo tak mega dobrý... 

Dneska už jsme se po delším rozhodování a čekání na dobrý počasí odhodlali a vydali se na riskantní cestu stopem na začátek čtyřdenního treku duhovýma horama. Problém tkvěl v silnici, která k místu vedla. Byla to z větší části efková silnice, což značí silnice tvořené štěrkem a tedy přístupné pouze čtyřkolkám. Po předchozích zkušenostech se stopem na těchto silnicích, kdy jsme se chtěli dostat k vodopádu a museli jsme to těsně před cílem vzdát kvůli neuvěřitelně nízkému počtu aut, jsme měli docela obavy. Co nám vyrazilo dech, byla přijíždějící paní se svým synem, která nám hned ve dveřích sdělila, že jede přesně na stejnej trek synovi poprvé místní specialitu ukázat. Tím se smazala veškerá smůla, kterou jsme doteď se stopem měli, obzvláště v moment, kdy jsme dostali místní zmrzlinu jako pozornost.. Neskutečný, jak umí být lidi přívětivý jen tak, protože můžou. 

Příjemným potěšením kromě nádherné silnice, po které jsme jeli, bylo sluníčko, které nás přivítalo hned při vjezdu do duhových hor. Stihli jsme se za jeho svitu udělat malej okruh okolo kempu jako ochutnávku na příští dny a večer jsme to zalehli v místním hot springu představujícím naší sprchu na příští 4 dny. Hodinové poležení v horké vodě nemohly zkazit ani skupinky lidí chlastající pivo kolem nás. Podle všeho jsme byli úplně ready na velké výkony v příštích dnech.